Především si musíme určit priority.

Pokud se nedokážeme vzdát svého stravovacího návyku, budeme jíst a hýbat/nehýbat se jako doposud, pak budeme jen kňourat, že nám kila pomaloučku nenápadně přibývají, dívat se do zrcadla každý den s povzdechem, že to NEJDE, a takhle budeme hezky kynout a kynout další a další roky.

Nebo si řekneme, že už to stačí, další kila už NECHCEME, a smíříme se s tím, že to může jít dolů pomaličku, nicméně pořád lepší pomaličku hubnout, než neustále přibírat, ne? Když své stravovací návyky změníme, místo dvou kil za rok nahoře budeme mít třeba pět dole, to je určitě lepší pocit, co myslíte? 

Buďto budu jíst a hýbat se/nehýbat stejně jako doposud, a kila půjdou pomalu, nenápadně, ale nezadržitelně nahoru, každé ráno se budu dívat do zrcadla na to, jak kynu, bezmocně/vztekle koukat, jak se mi scvrkává oblečení ve skříni a v obchodech dělají moji velikost čím dál menší (darebáci!!! Co to šijou pro barbíny nebo co? J ) a budu kňourat, že to NEJDE, že mi NEJDE zhubnout, i když jednou za měsíc stoupnu na stepper a veškerý můj ostatní pohyb obnáší lážoplážo venčení malé fenky, která než by se rozběhla, tak raději stojí, a kouká, co po ní ta panička najednou chce, když ona už je přece starší dáma…

…anebo si řeknu STOP, tohle je už můj strop, větší velikost kupovat nechci (finanční stránka, oblíbené kousky ve skříni, omezenější výběr – co si budeme vykládat, na ty větší zadečky a hlavně bříška ty šik hadříky neseženete, a když jo, člověk v tom vypadá krapet jinak, než by chtěl, žejo), přičtu k tomu zdravotní stránku, protože už mi dělá problém vyběhnout do čtvrtého patra a každý větší pohyb najednou více bolí, přidává se jeden problém za druhým, zvyšuje se cukr, cholesterol, začíná zlobit žlučník, neustálá únava atd, atd, dosaďte si každý podle svého.

Je to JEN o rozhodnutí. Je to v naší hlavě, jestli to půjde dál tak, jako doteď, nebo jestli s tím něco uděláme. Je třeba si uvědomit, že to děláme pro sebe. Že hubnout NEMUSÍM, ale CHCI. Že je jen na mojí hlavě, jestli to budu vnímat jako omezení, jako těžký úkol, jako svoje vlastní příkoří, jako strašnou námahu, nebo jestli to budu vnímat stylem „bude se mi líp dýchat, líp hýbat, nebudu tak unavená – a hlavně dělám to pro sebe, abych se celkově cítila lépe“. To platí samozřejmě všechno i pro zdravotní obtíže.